František Blachnický se narodil 24. března 1921 v Rybniku ve Slezsku v početné rodině Josefa Blachnického a Marie rozené Millerové. Chodil na gymnázium v Tarnovských Horách, byl velmi aktivní ve skautingu. V roce 1938 složil maturitu a v září nastoupil vojenskou službu. Účastnil se bojů od září 1939 až do kapitulace. Během října začal v Tarnovských Horách s konspirační činností. V březnu 1940 musel utíkat před gestapem. Byl dopaden ve městě Zawichost a uvězněn, po několika týdnech výslechů byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Pod číslem 1201 tam strávil přes 14 měsíců v bloku 13, z toho přes 9 měsíců v trestném oddílu, a skoro měsíc v bunkru. V září 1941 byl převezen z Osvětimi do vyšetřovacího vězení v Zabrzu a potom do Katovic. V březnu 1942 byl odsouzen k trestu smrti stětím za konspirační činnost proti hitlerovské Říši. Po více než 4,5 měsících čekání na výkon rozsudku byl omilostněn a trest smrti mu byl změněn na 10 let vězení po skončení války.
Během pobytu v oddíle odsouzenců se František Blachnický náhle zázračně obrátil a osobně uvěřil v Krista, a rozhodl se odevzdat svůj život Jeho službě. Mezi lety 1942-45 pobýval F. Blachnický v různých německých táborech a vězeních. V dubnu 1945 byl osvobozen americkou armádou. Po ukončení války vstoupil do Slezského kněžského semináře v Krakově a studoval na teologické fakultě Jagellonské univerzity. Po získání titulu magistra teologie obdržel 25. června 1950 kněžské svěcení. Jako kaplan pracoval postupně v několika farnostech katovické diecéze. V pastorační činnosti se zaměřoval především na formování elitních skupin. Vypracoval metodu uzavřených dětských rekolekcí – Oáza Dětí Božích.
V letech 1954-56, v období odsunu slezských biskupů, se účastnil práce tajné diecézní kurie v Katovicích. Přes rok pobýval mimo diecézi v Niepokalanově, kde studoval spiritualitu a metody apoštolské práce o. Maxmiliána Kolbeho. V říjnu 1956 pomáhal organizovat návrat biskupů do diecéze. Ve stejném roce začal pracovat v pastoračním oddělení katovické biskupské kurie a v redakci týdeníku Gość Niedzielny. Zorganizoval a vedl Katechetické centrum, a od roku 1957 Kruciátu střízlivosti – akci zaměřenou na boj s alkoholismem. Ta postupně získala charakter hnutí nábožensko-morální obnovy, postaveného na spiritualitě P. Maxmiliána Kolbeho. Kruciáta vydávala svůj čtrnáctideník „Neposkvrněná vítězí“. 29. srpna 1960 byla Centrála Kruciáty střízlivosti zlikvidována státními orgány, a v březnu 1961 byl P. Blachnický uvězněn. Po více než čtyřech měsících vazby v katovickém vězení byl propuštěn s rozsudkem 13ti měsíců vězení s tříletou podmínkou.
V říjnu 1961 P. Blachnický zahájil další studia na Katolické univerzitě v Lublině (licenciát: „Zážitkově-výchovná metoda uzavřených dětských rekolekcí“; doktorát: „Božsko-lidský princip F. X. Arnolda jako formální princip pastorální a pastorační teologie“). V letech 1964-1972 pracoval na lublinské univerzitě jako odborný asistent, spoluinicioval vznik Institutu pastorální teologie. V červnu 1972 se vzdal úvazku na univerzitě na znamení protestu proti neschválení jeho habilitace (Eklesiologická dedukce pastorální teologie) Ministerstvem osvěty. Během tohoto období vědecké činnosti publikoval kolem 100 vědeckých i populárních prací. Inspirován učením II. Vatikánského koncilu vypracoval personálně-eklesiologickou koncepci pastorální teologie. Pořádal pastorálně-vzdělávací přednášky na různých místech Polska. Vypracoval koncepci a metodologické základy fundamentální katechetiky a všeobecné pastorální teologie. V letech 1964-1980 rozvíjel P. František Blachnický různé aktivity v oblasti pokoncilní obnovy liturgie v Polsku. Založil „Lublinské sdružení liturgiků“. Více než 10 let byl redaktorem „Bulletinu obnovy liturgie“. Od roku 1967 byl „Národním moderátorem Liturgické služby“. Vypracoval koncepci a metody pokoncilní formace liturgické služby.
V roce 1963 začal P. Blachnický znovu s vedením oázových rekolekcí. Tuto metodu 15denních zážitkových rekolekcí adaptoval postupně pro různé skupiny mládeže, dospělých a celých rodin. Formační práce, která začala v rekolekční oáze, pak pokračovala v malých skupinách ve farnostech, pro které P. Blachnický připravil potřebné pomůcky. Tímto způsobem se oázy rozvinuly v hnutí, nazývané dnes Hnutím Světlo-Život.
Cílem Hnutí, zahrnujícího lidi každého věku a stavu, je výchova zralých křesťanů a realizace koncilní vize církve – společenství společenství. I přes různé vnější těžkosti se Hnutí v Polsku rozvíjelo. Proniklo také na Slovensko a do Čech, a dokonce do Bolivie. Pouštělo se do nových iniciativ, připravovaných P. Blachnickým: v roce 1979 Kruciáta osvobození člověka s cílem přemožení alkoholismu a jiných otroctví dnešního člověka, v roce 1980 plán Velké evangelizace „Ad Christum Redemptorem“ – program, ukazující jak dostat evangelium ke každému člověku.
V době revoluce hnutí Solidarita (1980-1981) P. Blachnický vytvořil Nezávislou křesťanskou sociální službu, která měla rozšiřovat ideu „Pravda – Kříž – Osvobození“, tzn. pracovat bez násilí v duchu křesťanského sociálního učení a hnutí osvobození.
10. prosince roku 1981 P. František Blachnický odjel do Říma, kde ho zastihlo vyhlášení vojenského stavu v Polsku. V roce 1982 se usadil v polském centru Marianum a začal organizovat Mezinárodní centrum evangelizace Světlo-Život. Vedl v něm pastorační činnost polských emigrantů. Pokračoval v sociální práci osvobozování, vydával bulletin „Pravda – Kříž – Osvobození“ a v červnu 1982 založil „Křesťanskou službu osvobození národů“ – sdružení shromažďující Poláky a představitele jiných národů středovýchodní Evropy okolo myšlenky vnitřní suverenity a jednoty národů v boji o osvobození. Tomuto dílu společenského osvobození se věnoval z náboženských motivů, inspirovaný učením Jana Pavla II. a věrný zásadě „světlo-život“.
Ještě v Polsku, a potom taktéž v zahraničí, navazoval ekumenické kontakty s různými hnutími obnovy. Zemřel náhle v Carlsbergu 27. února roku 1987.
P. František Blachnický je duchovním otcem Hnutí Světlo-Život a s ním spojených společenství zasvěceného života: ženského Institutu Neposkvrněné, Matky Církve a mužského Společenství Krista Služebníka.
Zanechal po sobě bohaté množství prací vědeckých, populárně-naučných a asketicko-formačních (včetně mnoha kázání zachycených na magnetofonových páskách).
17. února 1994 byl posmrtně vyznamenán Komandérským křížem Řádu obrození Polska, 5. května 1995 obdržel posmrtně Osvětimský Kříž. 9. ledna 1995 začal jeho beatifikační proces.
Své četné talenty rozumu a srdce, jakési zvláštní charisma, které mu Bůh dal, odevzdal pro budování Božího království. Budoval ho modlitbou, apoštolátem, utrpením a budoval ho s takovou rozhodností, že na něho právem myslíme jako na „násilníka“ toho Království (srov. Mt 11,12).
Jan Pavel II.
zpracovala Grazyna Wilczynska