Vytisknout
Kategorie: Škola modlitby

 Osobní zkušenost žité modlitby.

 

Tento článek ve Vás asi vyvolá mnoho rozporných reakcí. Žijeme v sekularizovaném světě. Je to svět techniky, civilizace a kultury. Setkáváme se dnes už velmi málo s něčím, čemu bychom nebyli schopni přijít na kloub a předělat si to na míru. Naše obydlí, pokrm, šaty jsou produkty lidské práce.

 

Málokde už dnes narazíme na "čistou" přírodu. Vyplnění našeho života našimi produkty jde velmi daleko. I věci, které známe a víme, jsou určitými teoriemi, výtvory jiných lidí. Spíš než bychom chtěli něčemu přijít na kloub, hledáme někoho, kdo by nám poradil. To platí i o naší víře. Mnoho lidí raději čte různé teologické knihy než Písmo svaté.

 

V čem je problém? Že se nám ztratil ze života Bůh. Protože jsme se nikdy neměli možnost setkat se s jeho dílem, poznat někde jeho stopu v našem světě. Všechny jeho stopy zmizely pod našima rukama. Nikoho dnes nenapadne, že věci, které používá, jsou především stvořené. Často ani katechetu dnes nenapadne, že to co předává, je zjeveno Bohem. Údiv člověka nad světem a jeho řádem je ten tam. Podobně zmizel i údiv apoštolů: "Nalezli jsme Mesiáše" (Jan 1,41).

 

Když čteme knihy Písma svatého nacházíme v nich pořád, že Bůh hovoří. Mojžíš, Samuel, proroci, králové jsou přímými a osobními adresáty Božích slov. Někdy jim je vyřizuje někdo jiný, (například Nátan Davidovi), jindy je slyší sami - Samuel, proroci. Někdy Boží slovo slyšel celý shromážděný zástup, někdy bezprostředně, jindy skrze proroka a i přes četbu slov zákona. V každém případě se dané osoby mohly cítit obzvlášť poctěné. Sám Bůh jim sděluje své slovo.

 

Smrtí posledního apoštola končí doba zjevení (Lk 1,1-2). Jejich nástupci mají uchovávat poklad víry a předávat ho dál (1 Tim 3,14). Zvykli jsme si s tím spojovat i to, že my už nemůžeme mít účast na přímé Boží řeči. Z osobní Kristovy nauky, jak ji předával 12 apoštolům, nám dnes zůstala doktrína, naše ideologie. Pro apoštoly to byla slova jejich mistra a Pána, pro nás naše poučky. Můžeme si snad ještě někde v kroužku povídat o tom, jak tyto poučky fungovaly. Teologie se postará, abychom z nich měli systém a ucelený řád. Ponechám stranou i zvláštní otázku jejich objektivity. Bylo by to na celý další článek, jak podstatný význam zde hraje slovo naše (poučky). Nese to jeden problém, na základě čí autority, tyto věci věříme? (Jan 4, 42)

 

Další část článku se v tomto místě dá asi už dobře předpovědět, ale trochu Vás překvapím. Není žádné další zjevení, to znamená, pokud by člověk slyšel nějaká slova, údajně od Boha, je podle zdravé nauky církve [sv. Jan od Kříže Výstup na horu Karmel, 2.kniha 22. kap.] dobré je nepřijmout ve víře, že Bůh je schopen dosáhnout svého i jiným způsobem. Mnoho zkušeností mi tuto pravdu potvrdilo. Slovo nepřijmout zde nemyslím jako synonymum odmítnout. Ale lze na ně hledět pouze jako na radu. A jako rada nikoho neuvolňuje od posouzení situace svým rozumem, tak i něco podobného se týká takovýchto výroků. Mohou být správné, ale jejich správnost plyne z jiných pravd a ne z nich samých. Už jsem poznal různé proroky konce světa a je dobré si všimnout, že mnoho sekt má v popředí vůdce se zvláštními darem konkrétního proroctví. Člověk si může pomoci k poměrně velké autoritě, když své nápady postaví jako konkrétní Boží slovo. A mohu jen dodat, že jde o velmi těžký hřích ex toto genere suo (Deut 13,1-6;18, 20-22). Je však dobré vidět, že člověk má tendenci takovému proroctví věřit pro potvrzení svých plánů a tužeb (1 Král 22.kap.). Při hovoru s takovými lidmi je třeba mít na mysli vždy větu z komentáře sv. Tomáše ke knize Job: "pravda se nemění s autoritou, před kterou je pronášena, má-li člověk pravdu, může si být jist, že ji obhájí i před samotným Bohem".

 

Dvě předcházející pozice jsou dva extrémy. Bůh vůbec nemluví, Bůh má svůj hlas. Zjevení je však vlastní pozice třetí: vše co je stvořeno může být Božím nástrojem, od posledního kamene až po náš intelekt a svobodnou vůli (Ž 139,1-5). Tak Bůh použil inspirované autory(2 Petr 1,19-21), používá hlasatele evangelia (Gal 1,11-12) a na něm stojí celá liturgie. Když se čte při mši svaté Boží slovo, promlouvá sám Kristus.

 

Celá mnišská tradice sv. Benedikta je postavena na víře v možnost, že Bůh je schopen k nám mluvit tak, jak mluvil k Mojžíšovi (Ex 33,7 a dále) a k prorokům. Cest je několik. Písmo svaté, "znamení času" a druzí lidé.

 

Předpokládám, že si teď říkáte: mně se nic takového nestalo. Opravdu? Já vím, že zcela konkrétně ke mně Bůh promluvil skrze Písmo svaté v 16 letech, došlo mi to však až v 37 letech. V jedné řeholní komunitě se sestry dělily otázkou: Který úryvek Písma je důležitý pro mě a proč. Byl jsem překvapen, že nebylo jediné sestry, která by neměla podobnou zkušenost s Písmem svatým.

 

Stane se, že Vás jedna část Písma osloví. Jedno kdy, většinou při četbě, ale také se to může stát ve chvíli vašeho rozhodování. Tato věta na Vás dokonce může vyvinout nátlak.

 

V dějinách církve se to stalo mnohokrát a dnes těmto větám často vděčíme za nesčíslné množství dobra, které z nich vzešlo. Sv. Antonín slyšel "chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne". Ten den se četlo evangelium o bohatém mládenci. Poslechl, udělal to a stal se poustevníkem.

 

Dnes se často hovoří o rozjímání, ve všech příručkách se dovíte o různých jistě skvělých metodách Ale základ všeho je v tom, že jde o modlitbu, kde kromě toho, že hovoříme k Bohu, hovoří k nám Bůh. Všechny metody selžou bez víry, že nás Bůh může zcela konkrétně oslovit.

 

Důvod je velmi prozaický, u Boha nikdo není jen kus, ale milovaný syn (Ex 33,17). Bůh by s Vámi velice rád mluvil a Vy nesmírně potřebujete pro život jeho pomoc (Ex 33,13). Tak se vše podstatné v životě Marie začalo od andělova zvěstování, apoštoly Ježíš zcela osobně oslovil. Ne nadarmo mnoho malířů P. Marii zobrazuje s knihou na klíně, co asi dělá? Rozjímá proroka Izaiáše o Služebníku Božím. V Písmu svatém je vše potřebné pro život věřícího a často je třeba jen nalézt správné místo a dát na něj důraz. Na rozdíl od neurčitých slov, zde jistě mluví Bůh se svou autoritou. Tak se může konkrétně uskutečnit Ž 119,105 a Jan 8,12.

 

Běžně se tento druh modlitby nazývá Lectio divina. Jde o modlitbu, v které ten kdo se modlí čte Písmo s vírou, že skrze ně k němu může promluvit Bůh. Obrázek je rozdělen vodorovně a svisle. Cela je náš svět - výtvor člověka, příroda je Boží svět - výtvor Boha. Cílem je být s Bohem. Mnich nejprve čte, naslouchá, co k němu pronikne z Božího světa. Naslouchání symbolizuje především víru. Jde o Lectio (čtení). Potom do Božího světa volá, Oratio znamená modlitbu (hovoří k Bohu), potom vstoupí do Boží přítomnosti, Meditatio a Bůh může dát zvláštní milost - světlo, Kontemplatio.

 

lectio

Proberme jednotlivé části. Lectio - čtení. Sv. Tomáš [v 2-2, otázka 180 art. 3 ad 4] říká: „K přemýšlení o pravdě je nutné dvojí, aby člověk nejprve něco přijal od jiného, a tak pro to, co má člověk přijmout od Boha, je nutná modlitba, pro to, co od člověka je nutný poslech, pokud přijímá od hlasu hovořícího a nebo četba, pokud přijímá to, co je předáváno napsané. Pak musí připojit vlastní studium, a tak se požaduje meditace - aby člověk něco přijal od Boha." Jde o první nápad, oslovení. Cíl něco si vzít. Většinou se tato část dělá tak, že člověk čte radši kratší úryvek Písma s prosbou o dar Ducha sv., aby k němu Bůh skrze tento úryvek promluvil. Cílem je zatrhnout si větu, nalézt nějaký význam. Může se objevit i otázka, problém, co znamená to, či tamto. To vše je začátek.

 

Chybou v tomto okamžiku je hledat už zaujatě. Mohou být dvě zaujetí: sebou - nejčastěji se ventiluje otázkou, "co mám dělat" a nebo "jsem dobrý"? A rozumová předpojatost, "musím se v tom vyznat". Je dobré si připomenout, že jsme s druhou osobou, která nám něco komunikuje, je dobré se jí přizpůsobit a nemusíme nutně hned všemu rozumět. U začátečníků je tato část klíčová. Zpravidla jim radím jen dělat dokola: modlitba k Duchu svatému, četba a zatržení místa. To vše s vírou, že k nám může promluvit Bůh, jako promlouval k Mojžíšovi a prorokům. Pokud by člověk měl dané místo někomu interpretovat, je dobré k tomu připojit otázku v modlitbě: "Co jim mám vyřídit?"

 

Většinou Lectio učím už v první polovině katechumenátu. Pamatuji si, že u svého prvního katechumenátu jsem jedné vdané paní s dvěma dětmi vysvětlil: vezmete si tužku, Písmo, pomodlíte se k Bohu, "prosím, Tě promluv ke mně". Pak si budete číst Písmo na pokračování v krátkých úryvcích (ne delší než kapitola) a buď vypisovat, nebo zatrhávat místa, která Vás v textu zaujmou. Těsně před křtem jsem ke své nesmírné radosti zaslechl: nejvíce se těším na chvíli, kdy po obědě dám děti spát, uvařím si kafe (a někdy ani ne), vezmu si Bibli a tužku a dělám to tak jak jsi nám řekl. Je to moc fajn.

 

Mládež, z oáz (hnutí Světlo-Život), kterou velmi prakticky uvádíme do Lectio Divina po 15 dní, často dává svědectví, že největším prožitkem na oáze pro ně bylo některé Lectio Divina. Přímo nadšeně si sděluje věty, které jim "sdělil" Bůh.

 

Během života, nebo v rámci společné modlitby vás také může napadnout nějaká věta z Písma. Většinou Vám ukáže cestu v životě, nebo v modlitbě. Některé věty z Lectio mohou být programem na dlouhou dobu.

 

Na vybranou větu, či myšlenku může navázat naše práce Meditace - rozjímání. Pozor jde o dílo milosti, Boží dar. I během ní je třeba občas poprosit o Ducha svatého, někdy i o jeho zásah do našeho nitra, které se může bytostně bouřit. Nyní se snažíme této větě přizpůsobit sebe. Zde je celé bohatství škol. V každém případě je dobré zapojit do práce fantazii a představit si, jak můžete danou scénu, není to však podmínkou. Pokud jste praktický člověk, je dobré se do scény vkomponovat a pozor na překvapení. Tato část může mít dva nosné momenty: Kdo jsi? (o Bohu) a reflexi nad sebou (proč zrovna taková reakce?). Cílem je, aby se naše pohledy na Boha, na život a na sebe podřídily Božímu pohledu. Tehdy Boží slovo může v nás léčit, odhalovat skrytá tajemství srdce, ale v zásadě volá po obrácení, podřízení našeho nitra Bohu. Ne všechno, co se v této části modlitby objeví, se musí vyřešit zde. Logickým pokračováním Lectio Divina může být zpověď, svaté přijímání, konkrétní krok v životě. V každém případě má vyvolat změnu.

 

Vzpomínám na dva zážitky z Meditatio, jedním bylo uvažování nad Charizmatickou obnovou Církve a nad tím, zda-li může ke mě přijít člověk a uzdravit mě Boží mocí. Tehdy jsem se představil v Ježíšově blízkosti a položil si otázku: "do které skupiny patříš?" Byl jsem překvapen: mezi zákoníky, hodně toho znáš a víš, ale chybí ti víra v Ježíšovu moc, moc konkrétního člověka, kterého vidíš zde u sebe. Samozřejmě hned poté následovalo moje největší obrácení v životě, k víře v Ducha svatého, Pána a Dárce života.

 

Druhý byl jiný. Najednou mi vytanula představa, že mám předstoupit před Boží tvář, mám vidět Boha. Přímo mě šokoval výkřik mého nitra: Ne, nikdy !!!!!!!! Něco neovladatelného z mé hlubiny. Bylo mi také jasné proč: Nechci poslouchat naprosto na slovo. U Boha se nebudeme moci dohadovat co je Boží vůle a nevím jestli si dokážete představit absolutnost podřízení naší vůle Bohu.

 

Třetí část je oratio-modlitba. Je zřejmé, že bude určitou odpovědí na Boží slovo. Jistě se modlitba vyskytuje v předcházejících částech. V Lectio a meditatio spíš jako otázky a prosby o odpověď a o milosti Ducha svatého. Zde však modlitba uzavírá náš hovor. Na Boží slovo existuje jen dvojí odpověď. Chvála Boží a prosba o sílu k změně. Je dobré v této části i děkovat.

 

Contemplatio není část Lectio Divina. Je spíš jejím mimořádným průběhem. Může se stát, že Lectio nic nedá a po modlitbě, jak se dál modlit dojde k otevření mysli, bez předmětů a úvahy na Boha. Je předchutí nebeského patření. Contemplatio se zpravidla objevuje, až po druhém obrácení, od lásky žádostivé k lásce přátelské (apoštolé před a po zmrtvýchvstání).

 

Lectio divina prohlubuje a je prohlubováno vírou. Člověk vidí to, co je neviditelné (Žid 11,27). Písmo svaté, způsoby eucharistie, společenství věřících, náš život, to jsou všechno viditelné skutečnosti. V nich je však Bůh. Je třeba mít na něho nastavený zrak. Tehdy když uvěříme, že Kristus o těchto způsobách řekl, to JE mé tělo, (ne to vám bude připomínat, nebo váš život jako mé tělo; ne v tom je ukryto) a když uvěříme, že toto slovo je pevnější než nebe a země, pak začne eucharistie mocně působit v našem nitru. Stane se pro nás okamžikem přijetí Krista za Pána a Spasitele, nakonec zjistíme, že Kristus v ní přijímá nás.

 

Co se stane po delším praktikování Lectio Divina? Nejprve zjistíme, že instinkt víry nám umožní rozpoznávat "znamení času" (Lk 11,29-32;12,54-57). Člověk tak poznává konkrétní Boží zásahy do svého života. Někdy jsou to chvíle, které u svatých rozhodly o jejich životě. Setkání sv. Dominika s Albigenským, sv. Františka s malomocným, matky Terezy s bídou v Kalkatě. Část Lectio se postupně stává výbavou každé modlitby. Nemusí být spojené s konkrétním úryvkem, ale vystupuje jako prosba o vedení v modlitbě. Tehdy modlitba dostává svou moc (Jan 15,7). Přestává být mnohomluvností, přemlouváním Boha (Mat 6,7 - 8).

 

Lectio Divina samo nemůže nahradit ostatní prvky života katolíka. Ale svou povahou může ukázat Boha, který se za nimi ukrývá. A tak i současný učitelský úřad církve vyzývá:

Stejně tak vybízí posvátný sněm se zvláštním důrazem i všechny věřící, především řeholníky, aby si získali "nesmírně cenné poznání Krista" (Fil 3,8) častým čtením božských Písem. "Neboť neznalost písma je neznalost Krista" Proto ať ochotně přistupují k samému posvátnému textu, jednak v liturgii, ..., jednak ve zbožné četbě, .... Ať tak pamatují na to, že četba Písma musí být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť "jej oslovujeme, když se modlíme, jej posloucháme, když čteme božské výroky".

Dei Verbum 25

 

Zralé křesťanství si nelze bez něho ani představit. (Num 11,29) Je zdrojem apoštolátu (Mat 3,13 ... byli s ním ..) a svobody církve (Jan 8,31-32).

P. Jan Rajlich, OP