Největší den života

17. června roku 1942 roku během pobytu na oddělené B-1 František Blachnický v cele smrti prožil něco, co zcela změnilo jeho život.

Přes deklarovanou nevíru během pobytu na oddělení B-1 prošel jeho (= Služebníka Božího P. Františka Blachnického) postoj radikální proměnou. Stalo se to 17. června 1942 během „největšího dne života“, jak popsal tento moment svého života v závěti. Potvrdil, že tehdy dostal od Boha dar víry, který ho nepřetržitě provázel během života a určoval jeho dynamiku.

Od toho okamžiku nikdy neprožíval pochybnosti ve víře a neměl jiné cíle ani snahy mimo ty, co vyplývaly z víry a směřovaly k Bohu. Od té doby všechna rozhodnutí přijímal s motivací víry. Zároveň jej provázel pocit, že jeho služba plynoucí z víry je zkažená pýchou a egoismem. Vždycky si byl vědom své nedokonalosti a toužil po vnitřním očištění; tato touha jej provázela po další život. Ale vnitřní problematika jeho života byla od toho dne vymezena vírou.

V duchovním deníku v r. 1961 P. Blachnický popsal prožitek z cely smrti, kdy četl knihu, v níž našel úryvky evangelia, především z Horského kázání. Tehdy pochopil, že existuje absolutní, zcela nezištná láska. Objevil, že Bůh miluje, protože to vyplývá z jeho přirozenosti. Boží lásku uznal za odpověď na otázku o smyslu života. Tuto zkušenost přirovnal k situaci, kdy někdo otočil elektrickým vypínačem v jeho duši a zalilo ji světlo, které ihned rozpoznal a pojmenoval, když v srdci vyznal víru v Boha. Tehdy prožil přítomnost milujícího Boha, který se dává člověku. Uviděl východisko z těžké situace, ve které se nacházel. Tato událost způsobila, že v modlitbě vyjádřil připravenost sloužit Bohu. Byl přesvědčený, že Boží láska je záchranou lidstva.

Tato událost se stala rozhodným okamžikem v jeho životě. Pod jejím vlivem se rozhodl zcela se odevzdat službě Bohu. Stal se jiným člověkem. (…) Všiml si, že prožil duchovní zmrtvýchvstání. Jeho situace ho už neděsila, protože obdržel nový směr života.

(…) Po letech napsal, že to bylo „velké dobrodružství B-1“, během něhož se uskutečnila největší událost jeho života: obrácení k víře v Krista, spojené s rozhodnutím odevzdat celý další život Jeho službě. Vše, co později v jeho životě nadešlo, bylo důsledkem, trváním a rozvinutím toho, co se tehdy uskutečnilo.

Zdroj: http://www.oaza.pl/najwiekszy-dzien-zycia/ (ks. Adam Wodarczyk, Prorok żywego Kościoła, Emmanuel, Katowice 2008, str. 76-77.)

Překlad do Čj: -bk-

 

 

„Navrátil mi zrak“…

Před sedmdesáti pěti lety, 17. června roku 1942 P. František Blachnický prožil největší den svého života. Ve svém duchovním deníku takto vzpomíná na tuto událost:

Dnes před devatenácti lety jsem prožil největší den svého života. Zde v tomto vězení jsem byl omilostněn rozhodnutím Milosrdenství Všemohoucího Boha… Seděl jsem na židličce v koutku své cely a četl si knížku. U jedné věty jsem prožil, jako by někdo v mé duši otočil elektrickým vypínačem a zalilo ji světlo. Toto světlo jsem ihned rozpoznal a pojmenoval, když jsem vstal, začal chodit po cele a v srdci si opakoval: věřím, věřím! To světlo od té chvíle ani na okamžik nepřestalo svítit v mém srdci, nepřestalo mě ani na chvíli vést a obracet můj život k Bohu.

Poutavě vypráví o tomto dni také ve svědectví z r. 1977. Uvádíme jeho úryvky s pozváním k přečtení si celého textu.

„Tehdy jsem byl jako slepý, On mi navrátil zrak.“ Od toho okamžiku uplynulo 35 let. Bylo to 17. června roku 1942, v dopoledních hodinách, v Katovicích na Mikołovské ulici, ve vězení, na oddělení zvaném B-Eins. Oddělení B-1 – oddělení, v němž přebývali odsouzenci, čekající na vykonání trestu smrti stětím gilotinou. To, co se tehdy stalo, trvá jako skutečnost ničím neoslabená, bez přestávky 35 roků. (…)

„Tehdy jsem byl jako slepý, On mi navrátil zrak.“ Stalo se to náhle, v jedné vteřině. Když jsem seděl v koutku cely a četl si knížku s náboženským obsahem (ani mě nějak speciálně nezajímala), náhle mě zasáhla jedna věta. Bylo tam napsané, že v člověku kromě duše a těla existuje i duch, něco nacházejícího se mezi tělem a duší. Ten duch se může jakoby rozvinout buď ve směru těla a hmoty – a tehdy člověk žije jako by byl pouze hmotou, nebo ve směru duše, a tehdy se člověk stane duchovním.

V té chvíli jsem vstal z místa, začal jsem chodit po cele a neustále si opakovat: věřím, věřím, věřím. Nevěděl jsem ještě, v co věřím. Potom jsem se snažil si ten prožitek s něčím porovnat. Bylo to, jako by někdo v temné cele otočil vypínačem. Náhle ji zalilo světlo, ale ještě nevidím jednotlivé předměty. Zprvu jen světlo, ale potom v tom světle poznávám různé předměty (…) Zkrátka, Pane, Ty jsi přišel, navrátil jsi mi zrak. (…)

Od té chvíle, kdy mi navrátil zrak, po 35 let jsem nikdy neměl problém s vírou. Ten pohled nebyl ničím narušený, naopak – viděl jsem stále plnější, stále nádhernější obraz Božího plánu spásy. To, co mi dal tehdy v jednom okamžiku, trvá. A nemohu také pochybovat o tom, že můj život může patřit pouze Jemu.

(citace z knihy Ks. Franciszek Blachnicki, On przywrócił mi wzrok, Kraków 2011)

44 let od svého obrácení napsal František Blachnický svou závěť:

Dnes, ve 44. výročí největšího dne mého života, dne mého narození v cele odsouzenců na oddělení „BI“ katovické věznice – bych chtěl ke chvále Boha Otce i Syna, i Ducha svatého s vděčností vyznat, že, kromě četných jiných darů, jsem obdržel ve svém životě čtyři neobvyklé dary, které, podle své současné rozlišovací schopnosti, považuji za největší… 

Celá duchovní závěť (v češtině): http://oaza.info/index.php?option=com_content&view=article&id=342&Itemid=396

Zdroj: http://www.inmk.org.pl/on-przywrocil-mi-wzrok/

Překlad do Čj: -bk-