Je pár let po sametové revoluci. Po náměstí se pohybují mladí lidé a mluví s lidmi o víře, prý je to evangelizace. Zdá se, že je doprovází osoby v řeholních hábitech. Snaží se produkovat hudbu, občas mají promluvu zvanou svědectví. Několik z nich se pohybuje mezi rozpačitými nahodilými posluchači a snaží se navázat neformální rozhovor. Celé to vyznívá poněkud neprofesionálně, ale ve vzduchu je cosi zvláštního. Říkají tomu Boží Duch.

Zažil jsem desítky podobných akcí. Ovšem jedna byla první. Jako věřící od útlého dětství jsem chodil do kostela celý život. Přišlo mi zbytečné chodit na jakoukoliv evangelizaci. Víru jsem měl a přišlo mi vše pořádku. Chodil jsem pravidelně do kostela za totality dokonce i ve všední dny, také jsem byl animátorem společenství mládeže. Ministroval jsem při bohoslužbách a také jsem chodil pravidelně ke svaté zpovědi. Na aktivního katolíka jsem toho dělal až dost. Jak bych tedy měl víc věřit? K čemu taková evangelizace? Pro mne naprosto zbytečná věc! Šel jsem na ní ze zvědavosti a s pocitem despektu i výsměchu zároveň.

V podstatě, kdybych nezažil tuto evangelizaci, chodil bych do kostela dál…, ale od té doby bylo něco u mne jinak. Zjistil jsem, že pro mne není víra zdrojem vnitřního nadšení. Že je pro mne spíše břemenem. Nedokážu se o ní opravdově opřít. Musím jí před nevěřícími obhajovat, jako nějaký svůj handicap. Necítím se v tom vlastně šťastný. Natož, abych o své víře dokázal takto veřejně mluvit. Zjistil jsem, že se vlastně nemohu ani o nic rozdělit, ze svého života s vírou. Jsem sice věřící, ale spíš jako člen zájmového spolku, nebo nějaké politické strany. To co jsem na evangelizaci viděl, bylo něco jiného, než co zažívám jako aktivní věřící.

Když jsem slyšel jedno svědectví, které popisovalo, co vše vlastně vztah s Bohem pro jistého člověka znamená, zatoužil jsem po něčem podobném. Dokonce jistota jeho vnitřního vztahu s Ježíšem Kristem, byla pro mne vyloženě udivující. Ježíš byl pro mne osobně vzdálenou osobou z dávné historie. Sochou na kříži. Soudce vysoko na nebesích. Superman, který nám tady všechno dokázal, jak vlastně máme žít a pak odešel na nebesa, aby nám to jednou vyčetl, jak jsme byli proti němu neúspěšní. To nebyl ten osobní přítel, kterého jsem poznal ve zmíněném svědectví.

O co tady vlastně jde? Přes osmnáct let chodím do kostela, denně se modlím a na tohle jsem nepřišel? Jak je to možné? Neumím to přesně popsat, ale evangelizace na mne zapůsobila jako nákaza. Postupně se do mne dostala a začala mne měnit zevnitř. Nastartovala ve mně proces postupné proměny. Začalo to tou konfrontací s žitou vírou. Možná byli méně aktivní v církvi než já, možná ani nevěřili od dětství, ale měli v sobě něco silného. Něco z Boha, co se mne při modlitbě s nimi silně dotklo. Zatoužil jsem totiž mít stejné nadšení i vlastnosti jako oni. Jako svatý Pavel, o kterém vyprávěli. Konkrétně dary popisované v prvním listu do Korinta 12 kapitoly. Proto jsem je v létě navštívil uprostřed jejich rekolekcí. Byli z hnutí Světlo-Život. Přišel jsem na večerní modlitbu do jednoho kostela ve vesnici, kde rekolekce probíhali. Požádal jsem je o modlitbu. Řekli, že se za mne přimluví. Pak na mne vložili spoustu rukou a modlili se asi 15 minut. Až na to, že se mi chvěl zrak, se nic v tu chvíli zvláštního nedělo. Chtělo to ještě nějaký čas.

Musel jsem si projít Kerygmatem. Kerygma znamená v pojetí hnutí Světlo-Život poznání čtyř základních pravd o vztahu člověka s Bohem. První je poznání, že Bůh je láska, kterou nás Bůh bez podmínek miluje. Druhá je, že jsme jako lidé zhřešili a oddálili se od této Boží lásky. Třetí je poznání, že Ježíš Kristus za nás položil svůj život, abychom mohli být spaseni. A čtvrtá pravda je, že musíme přijmout Pána Ježíše Krista za svého osobního Pána a Spasitele, abychom se k němu mohli vrátit. A to bylo přesně ono. Do té doby jsem netoužil se nikam vracet, vždyť jsem věrně věřil, chodil do kostela a byl aktivní. V této pýše jsem nebyl schopen odpovídat na aktivní Boží lásku a otevřenou náruč ze strany Boha. Měl jsem prostě dveře svého srdce zavřené. Byl jsem natolik zaměstnán svým pojetím víry v Boha, že jsem nedokázal odhlédnout od svého plnění náboženských úkonů, abych zaměřil svoji pozornost na to, co mi Bůh sám chce říci, nebo přímo říká. Jako bych tak usilovně pracoval na své spáse, že jsem zapomněl kdo má hlavní roli v mém spasení. Myslel jsem si, že budu spasen za svoji snahu a práci. V podstatě jsem ke své spáse Boha vlastně nepotřeboval. A tím jsem ztrácel přímý vztah s Bohem a pomoc samotného Boha.

Bylo to pro mne velmi pokořující poznat a přiznat si, že si sám nemohu vůbec pomoci. Ale na druhé straně tu byl silný důkaz Boží milosti a dokonce až emoční přítomnosti Boží lásky, která mne přes toto období umírání sama sobě přenesla. Musel jsem si přiznat, že se sám nespasím, že bez Boha naprosto nic dobrého nedokážu a že bez Božího vedení ve svém životě akorát zabloudím. Proto jsem začal rozjímat i Boží slovo. Od tohoto okamžiku jsem ho dokázal číst, ne jako historický román, ale jako něco živého. Jako události, které v různých obdobách prožívám i já dnes. Jako by se realita evangelia pro mne stala naprosto přítomnou a živou záležitostí. Ježíš se pro mne stal osobním přítelem a pomocníkem, na kterého se mohu vždy a ve všem spolehnout. Stal se mým osobním průvodcem v těchto dnech mého života. Už jsem se necítil se svojí vírou osamocený.

Tato setkání nad písmem s Pánem se pro mne staly okamžiky občerstvení v oáze při cestě pouští života. Byla to místa načerpání a posily pro můj další život. Mnohem lépe jsem začal snášet nezdary, které život přináší a získával tak do života opravdovou radost. Život s někým kdo mne má osobně rád, absolutně bez výhrad se pro mne stal něčím tak výjimečným a zvláštním, že jsem už netoužil žít jinak. Dokonce jsem natolik zatoužil být Pánovi k dispozici, že jsem se rozhodl založit nové společenství v duchu hnutí Světlo-Život a sám jsem začal působit jako evangelizátor. O tom možná v dalším svědectví.

Jestli si říkáte, že by, jste chtěli zkusit ve svém náboženském životě nějakou změnu, chci vám nabídnout pro lepší duchovní život praktické řešení. Zkuste nabídnout další osud svého života do Ježíšových rukou jednoduchou modlitbou: „Pane Ježíši Kriste, děkuji Ti za nekonečnou lásku, kterou mne miluješ. Vyznávám, že jsem hříšný člověk, který se vzdálil od Tvé nekonečné lásky. Děkuji Ti, že jsi za mne položil svůj život na kříži, abych tak mohl být zachráněn. Přijímám Tě do svého života za svého osobního Pána a Spasitele a prosím Tě, abys do mého života od tohoto okamžiku vstoupil a řídil si ho podle své vůle! Amen!“

Jaromír Týle