Když jsem v sobotu 15. května večer nastoupil do letadla v Novém Yorku – abych přes Majami na Floridě a přes Panamu letěl do Snata Kruz v Bolivii – uvědomil jsem si jasně cíl této cesty. Šlo nejprve o to, abych – odpověděl na pozvání O. Rufina Oreckiego OFM Conv. – navštívil tamní Oázu, která tam právě trvala 5 let. Šlo také o nalezení odpovědi na otázku: jestli a na kolik můžeme a musíme sloužit charismatem hnutí Světlo – Život lidem v tom kraji, v Bolivii, také v jiných krajích Jižní Ameriky? A jestli v souvislosti s tím by byla možnost a potřeba vytvořit tam „Evangelizační centrum Světlo – Život“, podobně jak to děláme v Tivoli pod Římem a v Carlsbergu v NSR, aby skrze takové centrum jako nástroj mohlo sloužit charismatem hnutí církvi v daném kraji či regionu?

Charisma hnutí… V tichu večerního letu výrazně stálo v mém vědomí to všechno, co stanoví obsah toho vymezení. Učinil jsem to v 10 následujících bodech. Zahrnuji to, co je možné nazvat „velkými charismaty“ hnutí:

     

1. Charisma Světlo – Život, či: charisma metody plodného konání.

Dvojí jednostrannost zaangažování plodnosti působení křesťanů ve světě: z jedné strany jednostrannost intelektualizmu a racionalizmu, která se zabývá poznáním pro poznání samé, bez zohlednění charakteru pravdy v každém podnětu, z druhé strany jednostrannost dobrovolnost a citovost čili působení neprosvětletelné pravdy a nepodřízeného vymáhání pravdy. Obě jednostrannosti stanoví určité vnitřní zotročení člověka a zbavení jeho působení plodnosti a skutečnosti. Zde formulace Fos – Zoe, Světlo – Život, jednota poznání a působení v člověku, ukazuje na pravdivou svobodu člověka, která spočívá na dobrovolném odevzdání se vymáhající pravdě – ve smyslu Kristových slov: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (J 8,32). Realizace této svobody v člověku, jako základu pedagogiky hnutí, vede k výchově Nového člověka a k rozvázání klíčového problému současného ohroženého světa především v samotném člověku, v přijetí falešné antropologie. Na odkrytí cesty jednoty člověka a společenství záleží základní charisma hnutí, kterým musí sloužit lidem této epochy.

2. Charisma evangelizace, čili: odkrytí pramene a základu.

Jasným zvědomím, že cílem první evangelizace je doprovázení k osobnímu přijetí Krista za svého Pána a Spasitele, což stanoví pramen a základ celého křesťanského života, je zvláštním darem získaným skrze Hnutí. Evangelizace činí z Hnutí evangelizační hnutí nastavené především a zkoncentrované na úkol přivádět lidi k víře pojaté jako osobní setkání s Kristem. Výše uvedené informace nás vedou k následnému uvědomění si, že mnoho dokonce i praktikujících křesťanů i katolíků potřebuje evangelizaci, protože jim ještě chybí základní osobní kontakt s Kristem. Potvrzením toho je Adhortace Pavla VI Evangelii nuntiandi.

3. Charisma živé církve, čili: odkrytí Communio jako syntéza ekleziologie II. Vatikánu.

Celé Hnutí je vnitřně proniknuté a sjednocené idejí, vizí communio, které stanoví nejdůležitější obraz nauky církve II. Vatikánu, vyjadřující nejhlubší jistotu církve a také formální zásadu jejího života a působení. Budování tohoto communio v jeho dvojím rozměru, vertikálním i horizontálním (communio s Otcem skrze Syna v Duchu Svatém a také communio s bratřími), stanoví cíl všech snah Hnutí a proto je Hnutí samo auto-realizací církve. Proto Hnutí také vidí samo sebe a působí ne vedle církve, ale v církvi, konkrétním viditelným znamením místního společenství.

4. Charisma „evangelia osvobození“, čili: charisma hlásání Evangelia v moci.

Na porozumění, že jistotou evangelizace je hlásání radostné zvěsti o vykoupení a osvobození člověka ve všech rozměrech jeho existence – je pramen její atraktivnosti, síly a skutečnosti. Evangelizace, která pomíjí aktuální problémy drtící člověka a neukazuje cestu k jejich řešení, která hýbe jen s pocity a požaduje útěk od života, nebude přitahovat současný svět, jehož centrálním problémem je osvobození člověka. Dosažení jistého, vnitřního svazku mezi evangelizací a osvobozením je zvláště charisma Hnutí Světlo-Život, což se projevuje v různých iniciativách jako je Kruciáta osvobození člověka a Hnutí Pravda Kříž Osvobození.

5. Charisma Krista – Služebníka a diakonie, čili: odkrytí cesty k budování církve – společenství jednoty všech křesťanů.

(Bazujanc) na kristologii Krista Služebníka a na kristocentrické idei diakonie, Hnutí vychovává své členy skrze evangelizaci a deuterokatechumenát, k připojení se k životu církve v místních společenstvích v postoji zaangažování a spoluodpovědnosti, v uvědomění si my ve vztahu k církvi, co se projevuje v přijetí různého druhu diakonie – služeb, aplikovaných na vlastněný dar – charisma. Cesta diakonie ve věci spasitelného plánu Otce v sjednocení s Kristem – Služebníkem, je také cestou vedoucí k sjednocení všech křesťanů.

 

6. Charisma Neposkvrněné, Matky církve, čili: odkrytí tajemství hloubky – v Kristu a církvi.

Hnutí v sobě nosí a pěstuje jako své nejhlubší tajemství a pramen své životnosti – tajemství Neposkvrněné, Matky církve. Je to tajemství Osoby skrze snoubeneckou lásku odevzdané zcela Kristu – Snoubenci, zvláště v hodině Kříže, osoby která mocí tohoto odevzdání se, se stala Matkou všech živých, Matkou církve. Jako Snoubenka a matka je zároveň typem církve – snoubenky a Matky. Snaha o vytváření postoje Neposkvrněné v Jejím odevzdání se Kristu ve víře a lásce, je důležitou (to slovo může v překladu znamenat i hlavní – pro zdůraznění důležitosti) jistotou Hnutí a i přes realizaci této snahy se Hnutí stává „oázou Nového Života“, Církví živou a životodárnou.

7. Charisma liturgie, čili: odkrytí, poznání pramene a vrcholu života církve.

Dar porozumění a přijetí plné a autentické liturgie obnovy II. Vatikánského koncilu, trvající na obnově ekleziologie a teologie liturgie, berouc jí jako pramen a vrchol života církve a jako epifanii a svátost církve – společenství, je dalším charismatem Hnutí, kterým může sloužit místním společenstvím. Společenství Hnutí se snaží o budování živé církve ve farnostech skrze formování, utváření liturgických shromáždění v opření se o věrnost vůči Božímu Slovu a správně odčítaná liturgická znamení.

8. Charisma katechumenátu, čili: objevení cesty formace autentických křesťanů a učedníků Pána v lokálním společenství.

Metoda deuterokatechumenátní formace vypracovaná v Hnutí, pro mládež a dospělé, stojící na evangelizaci a vedoucí k diakonii čili k aktivnímu zaangažování se v procesu budování a v životě místní církvě – farnosti, je zvláštním darem, kterým lze sloužit těmto společenstvím. Absence autentické evangelizace, z které vyrůstá katechumenát jako škola Pánových učedníků, vedoucí ke zralé víře, která je vyjádřena ve schopnosti dávání svědectví, je pramenem krize a slabosti tradičních farností, které pomalu umírají.