24. ÚNORA 1949

Nejnebezpečnějším pokušením je pokušení znechucení. Vzdát se snahy po vyšší dokonalosti, po úplném odevzdání se, a spokojit se s průměrností.

Toto pokušení nepřichází přímo a otevřeně, ale působí raději utajeně. Nepoznatelně, pomalu opanovává podvědomí. Cestou, kterou vstupuje, jsou různé polovičatosti, drobné povrchnosti, kompromisy. Každá takováto věc oslabuje vůli k oběti – až se nakonec probouzím jakoby v pasti, obklíčený, přitlačený a svázaný lhostejností. Takovýto pád musím potom vykoupit dlouhým trápením se, mozolnatým vymotáváním se, dlouhým voláním z hloubky a návrat moci milosti.

Nejvíc mě ubíjí to, že vůle k úplnému odevzdání se je ve mně ještě taková slabá, že stále existuje nejistota, možnost upadnout na delší dobu do polovičatosti a lhostejnosti, uvíznout na měsíce, nebo couvnout. Když si však na chvíli představím tuto možnost – zřeknout se úplného odevzdání se – hned vidím, že je to nemožné, tehdy by můj život ztratil smysl a obsah…

Z toho vyplývá: za každou cenu se musím chránit pokušení znechucení se, nesmím mu dovolit nepozorovaně se vkrádat a chytat mě do svých zrádných osidel. Chránit se každé nevěrnosti, zvlášť nějakého vnitřního kompromisu, souhlasu se slabostí. A především se modlit, modlit se, modlit se… Síla k odevzdání se je vždy darem a plodem modlitby.

 

10. BŘEZNA 1949

Vidím, že Bůh mi dal velkou milost, když na mě uložil kříž choroby. Tato choroba nepředstavuje vážné nebezpečí, neznemožňuje mi ani nijak zvlášť nestěžuje práci. Je to však určitý trvalý stav, který mě bude provázet asi celý můj život. Jaký bohatý pramen milostí a zásluh je v tomto stavě obsáhnutý; pravda, za podmínky, že ho přijmu jako kříž seslaný Bohem a budu ho nést trpělivě a pokojně spolu s Kristem. O to se musím snažit.

Nikdy si před nikým nestěžovat, nenaříkat, „nechválit“ se navenek chorobou, nevyhledávat žádné ohledy a litování. Navenek ukazovat vždy pokojnou tvář a kříž nosit hluboko ukrytý s Kristem před „Otcem, který vidí v skrytosti“ (Mt 6,18)

Z knihy Pohlady vo svetle milost