„Člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro sebe samého, může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého“ (Gaudium et spes, 24). Na tato slova Druhého vatikánského koncilu se služebník Boží P. Franciszek Blachnicki (František Blachnický) často odkazoval ve výuce a snažil se je realizovat ve svém životě. Tento kněz se ukázal dnešní církvi jako svědek víry, zamilovaný do Boha a naprosto oddaný Bohu ve službě. Po obdržení zprávy o jeho smrti jej papež Jan Pavel II v kondolenčním telegramu nazval „horlivým apoštolem obrácení a vnitřní obnovy člověka a velkého kněze (duchovního pastýře) mládeže“, který „své četné talenty mysli a srdce, zvláštní charismata, která mu Bůh udělil, věnoval věci budování Božího království. Vytvářel je modlitbou, apoštolátem, utrpením - a to s takovou energií, že o něm právem mluvíme jako o „násilníku“ Božího království (srov. Mt 11,12). Děkujeme Bohu za vše dobré, na čem měli lidé účast skrze něho“.

 

Tato slova Jana Pavla II. vyjadřují hlavní osnovu života a působení Božího služebníka. Osvícený Boží milostí v cele smrti učinil Krista Pánem svého života a rozhodl se mu sloužit jako kněz. S druhými se dělil o zkušenost víry v živého Boha. Byl horlivým a radikálním knězem, pečoval o obrácení a vnitřní obnovu lidských srdcí i o obnovu církve podle myšlenek II. Vatikánského koncilu. Hrdinství v následování Krista, vyjádřené ve vroucí modlitbě Božího služebníka, v dynamickém apoštolátu a v utrpeních, které pokorně přijímal z lásky k Bohu, způsobilo, že jeho život vydal četné dobré ovoce pro církev, které přetrvává i po jeho smrti.

 

Život Božího služebníka obsahuje bohaté poselství a příklad duchovnosti pro současné křesťany, jak pro kněze a řeholníky, tak i pro laiky. Když se díváme na jeho osobu, můžeme vystihnout to, co jej učinilo živým příkladem pro církev.

Horlivý apoštol hlubokého obrácení

Zkušenost více než sta dní čekání ve vězeňské cele na vykonání trestu smrti během 2. světové války změnila celkově způsob vidění světa a světový názor Božího služebníka – udělala z něj člověka zcela odevzdaného Bohu. Tato zkušenost Božího služebníka umožňuje, aby byl vůdcem a vzorem pro všechny, kdo prožívají ve svém životě obrácení.

Svědek důsledné víry

Protože v postoji Božího služebníka všichni pozorovali hlubokou zkušenost živé a dynamické víry, která vyzařovala na jiné lidi, je často nazýván člověkem důsledné víry a odvážným svědkem nadpřirozené ctnosti víry. V jednom ze svých vystoupení Boží služebník řekl, že víra se musí projevovat v životě křesťana, musí se stát principem jeho života. Tento princip neúnavně vštěpoval lidem po celý život a po celou dobu své kněžské služby. Domníval se, že z takové zkušenosti víry plyne odvaha k jejímu vyznávání, a to dokonce v nejtěžších životních situacích.

Vzor křesťanského vychovatele dětí a mládeže

Služebník Boží byl celkově oddán dětem a mládeži, nejdřív jako laik pracující ve skautingu, později jako klerik a kněz. Učil mladé radikálnímu křesťanskému životu, ukazoval krásu, hloubku a vysoké nároky spojené s křesťanským životem. Na základě vědecké práce a pastorační práce vytvořil křesťanskou koncepci výchovy dětí a mládeže, kterou nazval „pedagogika nového člověka“. Na jejím základě vypracoval originální koncepci zážitkových oázových rekolekcí, postavených na tajemstvích růžence a předávajících během několika let celek pravd týkajících se křesťanského života. Tato koncepce byla založena na obřadech křesťanského katechumenátu, obnovených po 2. Vatikánském koncilu – uzpůsobil je práci s lidmi pokřtěnými, ale ještě nežijícími plně pravdou evangelia.

Mystagog zamilovaný do liturgie, apoštol liturgické obnovy

Služebník Boží byl organizátorem pokoncilní liturgické formace duchovních v Polsku a inspirátorem nového modelu výchovy liturgické služby oltáře. Uváděl lidi do světa liturgie, kterou sám velmi miloval a s velikou zbožností celebroval. Dělil se o hluboké chápání liturgie, byl nazýván „otcem teologie liturgie v Polsku“. Způsobem slavení mše svaté a vysluhování jiných svátostí posiloval víru věřících. Byl školitelem denní modlitby církve mezi širokými zástupy laiků. V celopolském měřítku zorganizoval a vedl liturgickou formaci kněží a laiků. Připravoval animátory liturgické obnovy pro farnosti.

Prorok života Božím slovem

Služebník Boží žil hluboce Božím slovem, které se snažil činit slovem života. Vedl široce rozvržený biblický apoštolát, učil a zval mládež i dospělé k prohloubenému životu Božím slovem. Zval k četbě Písma svatého organizováním biblických kurzů. Celou formaci hnutí Světlo-Život postavil na biblické formaci založené na biblických kroužcích několika osob.

Člověk hluboké vnitřní modlitby

Díky deníkům Božího služebníka, jeho učení a modlitebnímu životu víme, že vedl mystický život. Lidé, kteří s ním měli bližší kontakt, pozorovali jeho pohroužení se do modlitby. Byl neobyčejným učitelem modlitby, dával její příklad v každodenním životě. Povzbuzoval k osobní modlitbě, kterou nazýval „stánkem setkání“, zaváděl též nové formy modliteb – např. charizmatickou spontánní modlitbu, praktikovanou na modlitebních setkáních. Vytvářel nový typ vícedenních rekolekcí věnovaných modlitebnímu životu – tzv. oázy modlitby.

Ctitel a následovník Panny Marie

Služebník Boží povzbuzený příkladem sv. Maxmiliána Marii Kolbe toužil vybudovat středisko náboženského života a nazvat ho na Mariinu počest „Niepokalanov“. Když v Krościenku vzniklo Centrum Hnutí Světlo-Život, poprosil kardinála Wojtylu, aby oázové hnutí zasvětil Panně Marii a věnoval mnoho pozornosti propagování mariánského kultu v oázovém hnutí, zvláště povzbuzováním k modlitbě svatého růžence metodou tzv. dodatků (dovětků) a učiněním Marie vzorem „nového člověka“ v tzv. „Ukazatelích nového člověka“, vytvořených pro potřeby oázového hnutí.

Průkopník „nové evangelizace“

Od r. 1976 organizoval nový typ rekolekcí, které nazval evangelizačními rekolekcemi. Od r. 1980 je spojil s projekcemi filmu „Ježíš“ a se svědectvími laiků, kteří se s účastníky rekolekcí dělili o víru v Krista. Inspirovaný encyklikou Jana Pavla II. „Redemptor Hominis“ připravoval evangelizační program pod názvem „Plán velké evangelizace Ad Christum Redemptorem“ („Plán velké evangelizace Ke Kristu Vykupiteli“), který předpokládal zasáhnout evangeliem co nejširší okruh lidí jak v Polsku tak i mimo ně.

Apoštol jednoty a praktického ekumenismu

Služebník Boží zvláštním způsobem účastníky oázového hnutí formoval a dělal citlivými na budování jednoty. Potřebu jednoty zdůrazňoval nejprve uvnitř církve skrze vytváření jednoty členů hnutí Světlo-Život a setrvávání v ní, dále skrze poslušnost a jednotu s hierarchií církve, jednotu s jinými hnutími obnovy církve a úsilí o jednotu s křesťany jiných církví podporou ekumenických snah. Konečně viděl i potřebu úsilí o jednotu s celým světem skrze evangelizaci, sociální službu a skutky milosrdenství. Služebník Boží měl četné kontakty s představiteli křesťanských církví, spolupracoval s nimi zvlášť na poli evangelizace – čerpal od nich mnohé nové metody předávání evangelia. Do oázového centra v Krościenku zval představitele křesťanských církví za účelem společného obohacení se, modlitby a hledání cest smíření. Ovocem a projevem ekumenických kontaktů Božího služebníka byla ohromná charitativní pomoc v letech hospodářské krize v Polsku od křesťanských církví západní Evropy. Díky ní se mohlo každoročně účastnit rekolekcí hnutí Světlo-Život sedmdesát tisíc lidí.

Kněz obnovy rodinného života

Služebník Boží organizoval pro katolické rodiny oázové rekolekce, které se staly kvasem vytváření společenství s názvem „Domácí církev“. Jejich cílem bylo, aby se rodiny staly živým prostředím víry a křesťanského života a skrze to živými, malými společenstvími církve, čili „domácí církví“ a domácím katechumenátem. V obnově a prohloubení křesťanského života katolických rodin viděl služebník Boží způsob obrany před zformalizovaným chápáním příslušnosti současných křesťanů k církvi, spojeným se zcela pohanským a materialistickým způsobem života. Pastorační práce služebníka Božího v tomto rozměru přinesla mnoho dobrého ovoce skrze rozvoj rodinných společenství pod názvem „Domácí církev“.

Patron „obnovy teologie“

Služebník Boží byl vynikajícím profesorem pastorání teologie, liturgiky a katechetiky. Měl hlubokou schopnost spojit vědeckou reflexi s praktickou pastorací církve. Usiloval tuto schopnost vštěpovat studentům. Přednášel na KUL (Katolická univerzita v Lublině). Spoluutvářel vědecké prostředí „pastoralistů“, které mělo ohromný vliv na realizaci pokoncilní obnovy církve tím, že formovalo teology, duchovní i laiky. Služebník Boží pro předávání a realizaci koncilní teologické vize obnovy církve vytvořil pro kněze pracující v pastoraci Institut pastorálně-liturgické formace, v němž spolu s dalšími profesory Lublinské university předával vizi obnovy farní pastorace. Vytvořil také společenství liturgistů, jehož cílem bylo připravit a realizovat koncilní obnovu liturgie v polské církvi. Díky úsilí služebníka Božího se stalo centrum hnutí Světlo-Život v Krościenku jedním z experimentálních liturgických středisek, kde byly zaváděny všechny nové předpisy a liturgické knihy.

Kněz zamilovaný do církve

Služebník Boží viděl v církvi nejplnější zjevení Kristova díla mezi lidmi. Tuto vizi církve jako společenství s dvojím rozměrem – vertikálním a horizontálním, společenství s Otcem skrze Syna v Duchu svatém a společenství s bratry a sestrami pokřtěnými ve jménu Trojjediného Boha - nazval vizí „živé církve“. Předávání této vize považoval za jeden z hlavních úkolů jím vytvořeného hnutí Světlo-Život, a za své osobní poslání. Ve svém učení kladl důraz na charizmatický rozměr poslání laiků, duchovních, řeholních společenství a církevních hnutí pro službu budování živého společenství učedníků a učednic Krista. Jako podstatný cíl svého života viděl úkol formovat uvědomělé údy církve. Protože si uvědomoval to, že aby se věřící mohli správným způsobem (skutečně) účastnit života církve, jak laici, tak duchovní, musí mít správný náhled na to, co je církev. Při budování této vize čerpal z ekleziologie 2. vatikánského koncilu. V závěti, kterou napsal ke konci svého života, prohlásil „vizi živé církve“ za jeden ze čtyř největších darů svého života. Konstatoval také, že touží jen po jednom: aby mohl, dokud mu budou stačit síly, účinněji a plodněji ukazovat současnému světu krásu a nesmírnost tajemství církve.

Tvůrce nové školy formace laiků a duchovenstva

Služebník Boží byl zakladatelem a charizmatickým moderátorem hnutí Světlo-Život, jehož hlavní cíl určil jako „přivádění lidí ke křesťanské dospělosti bez ohledu na věk a stav v církvi“. Jakou metodu pro realizaci tohoto úkolu přijal systém deuterokatechumenátní formace, postavený na knize „OICA“ („Obřady uvedení do křesťanského života“), jejíž obsah přizpůsobil formačním potřebám hnutí Světlo-Život. Tento program přizpůsobil věkovým skupinám účastníků formace. Přijal metodu celoroční práce v malých skupinách pracujících ve farnostech; zakončením roční práce byly patnáctidenní rekolekce založené na schématu růžencových tajemství. Jak během roční práce ve farnosti tak i během rekolekcí se účastníci formace učili životu ve společenství církve, založeném na slově Božím, liturgii a modlitbě, proto, aby vydávali svědectví víry slovem i příkladem. Služební Boží pokládal jím založené hnutí Světlo-Život za uskutečnění biblické, liturgické a ekumenické syntézy koncilní obnovy. Hnutí Světlo-Život považoval za hnutí charizmatické, modlitební, evangelizační a hnutí křesťanských společenství. Jako základní úkol hnutí Světlo-Život viděl předávání těchto hodnot do místních společenství, tedy do farností; protože soudil, že jím založené hnutí bude hrát služebnou roli vzhledem k pokoncilní obnově křesťanského života ve farnostech. Služebník Boží soudil, že v HSŽ je obsažené charizma „metody plodného působení“, spočívající na realizaci jednoty mezi poznáním a konáním. Taková jednota ukazuje na skutečnou svobodu člověka, plynoucí z dobrovolného podřízení se nárokům pravdy, podle Kristových slov: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ Realizace této svobody v člověku vede k vychování „nového člověka v Kristu“.

Apoštol vnitřní obnovy člověka a národů

Těmito slovy označil Božího služebníka papež Jan Pavel II, protože P. Blachnický usiloval především o morální obnovu lidí, s nimiž pracoval jako kněz. Skrze takovouto obnovu se mělo uskutečnit obrácení celých národů. Služebník Boží to nazval darem (charizmatem) „evangelia vysvobození“, čili hlásání evangelia s mocí. Spočívá na pochopení, že podstatou evangelizace je hlásání radostné zvěsti o vykoupení a vysvobození člověka ve všech rozměrech jeho aktuální existence. Podle Božího služebníka evangelizace nemůže opominout aktuální problémy člověka a má ukazovat cestu k jejich řešení. Služebník Boží byl citlivý na problémy zotročení, které ubližují člověku a nedovolují mu žít plně svobodu dítěte Božího.

Proto v padesátých letech inicioval celospolečenskou akci morálně-duchovní obnovy. Jedním z jejích charakteristických znaků byla abstinence od alkoholu. Cílem této akce byla výchova křesťanů ke střízlivosti a přinášení pomoci lidem zasaženým problémem alkoholu. Pokračováním této akce se stala v r. 1979 Kruciáta osvobození člověka, iniciovaná Božím služebníkem jako odpověď na slova Jana Pavla II., vyzývající k postavení se všemu, co ponižuje zvyky zdravého společenství. Služebník Boží viděl potřebu ukazovat křesťanské hodnoty v každodenním životě. Tento úkol nazval šířením „nové kultury“, spočívající na pronikání Kristova učení do všech oblastí života a zvláště na osvobozování člověka od všeho, co ponižuje jeho důstojnost. Domníval se, že tváří tvář metle alkoholismu bude důležitým svědectvím oběť celkové abstinence od alkoholu, tabáku a dalších narkotik a šíření kultury čistoty a skromnosti, jako kontrast k liberálním proudům, objevujícím se zvláště v oblasti sexuální etiky. Služebník Boží se také angažoval v aktivitách na obranu nenarozeného života. Výše uvedené názory a činnost považoval za přirozený důsledek života ve spojení s Bohem, který má proměňovat společenský život, v němž jsou zapojeni křesťané.

Důsledkem učení o „nové kultuře“ bylo vytvoření základů pro polskou teologii vysvobození, založenou na triádě: „Pravda – Kříž – Vysvobození“ („Prawda – Krzyż – Wyzwolenie”), a vznik Nezávislé křesťanské sociální služby „Pravda – Vysvobození“ (Niezależna Chrześcijańska Służba Społeczna „Prawda-Wyzwolenie”). Jejím cílem byla služba pro plné osvobození jednotlivců i národů prostřednictvím hlásání pravdy a jejího uvádění do života, zřeknutí se veškerého násilí, nenávisti, v duchu lásky a milosrdenství. Idea této služby byla založená na teologii osvobození odvozené z evangelia a zahrnovala myšlenku, že každý plodná aktivita pro osvobození člověka musí být zahrnuta do spásonosného poslání Krista, který je v konečném důsledku jediný Vykupitel lidstva. Proto, podle Božího služebníka, je klíčovým problémem osvobození výchova „nového člověka“, vnitřně svobodného od egoizmu a hříchu. Sdružení křesťanské sociální služby se ale nerozvinulo, protože v Polsku bylo vyhlášeno stanné právo.

Během svého pobytu v emigraci služebník Boží inicioval „Křesťanskou službu osvobození národů“ („Chrześcijańska Służba Wyzwolenia Narodów”), jejímž cílem bylo přinášet nábožensko-morální i duchovní pomoc v boji o plné a pravdivé vysvobození, jak Polsku, tak i jiným národům zotročeným sovětským komunismem ve Střední a Východní Evropě. Služebník Boží měl prorocký pohled na budoucnost Evropy. Domníval se, že křesťané v Evropě potřebují duchovní program, založený na evangeliu a sociální nauce církve, který měl připravit základy pro duchovně-morální obnovu národů evropského kontinentu. Této myšlence služebník Boží zasvětil poslední roky svého života.

Zakladatel společenství zasvěceného života

Institut Neposkvrněné Matky Církve je ženské společenství zasvěceného života, které služebník Boží považoval za jeden ze čtyř největších darů svého života. Dal jí duchovní tvář a byl po mnoho let duchovním vůdcem. V současné době toto společenství nadále roste a mimo jiné slouží ve hnutí Světlo-Život.

Služebník Boží připravoval také stanovy a založil první skupinu mužského zasvěceného společenství „Krista služebníka“. Po jeho smrti se společenství rozvinulo jako kněžská unie s názvem „Společenství kněží Krista služebníka“ („Wspólnota Kapłanów Chrystusa Sługi”). Sdružuje ve svých řadách kněze působící v hnutí Světlo-Život pro lepší vyjádření a provádění jejich služby v rámci oázového hnutí a pro obnovu církve.

Propagátor odevzdání se Kristu služebníku

Služebník Boží P. František se jak ve své osobní vnitřní zkušenosti tak i v učení po mnoho let inspiroval postojem Krista, který „nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“. Služebník Boží se domníval, že následováním Krista kralujícího svou službou člověku lze objevovat nejdokonalejší cestu pro budování církve, skrze postoj angažovanosti a spoluodpovědnosti. To vede k přijetí nezištné služby v církvi podle osobních obdarování. Na této pravdě služebník Boží budoval hlubokou teologii a spiritualitu křesťanského života, kterou označil jako diakonijní. Její podstatu viděl v odevzdání svého života jako celkovou oběť nebeskému Otci podle vzoru Krista. Na své duchovní cestě pokládal služebník Boží objev tohoto postoje učinit svůj život jako nezištný dar Bohu za čtvrtý velký dar svého života.

P. Adam Wodarczyk

 

(zdroj: www.oaza.pl - Sylwetka duchowa ks. Franciszka Blachnickiego)

část referátu P. Adama Wodarczyka z XXXVI. Kongregace odpovědných hnutí