I. Proč rozpoznávat znamení času

Motto kongregace „získávat učedníky" můžeme rozvést do dvou otázek: „Jak mám dnes být Kristovým učedníkem?" a „Jak mám dnes účinně „získávat učedníky"? Je nanejvýš jasné, že odpovědi bychom měli hledat v evangeliích. Základní zásady Kristovy školy jsou neměnné a vždy platné. Několik z nich nám dopoledne připomenul Larry Thompson. Stále si je musíme opakovat a vracet se k nim. V Hnutí Světlo - Život zásady školy Kristových učedníků našly svou krásnou konkrétní podobu v deseti ukazatelích Nového člověka. Je zbytečné o nich dále diskutovat, spíše se stále znovu učme podle nich žít.

 

V těchto dvou otázkách je malé slovíčko: „dnes". Chtěl bych se na něj zaměřit. Cesta Kristova učedníka vede tímto světem. Jdeme za Kristem, ale abychom nezabloudili a nerozbili si nos, musíme se také rozhlížet kolem sebe. K úkolům učedníka patří totiž schopnost rozpoznávat znamení času. Proč je to tak důležité? Seznámím Vás se dvěmi zdůvodněními:

 

1) Teologické zdůvodnění: křesťanství je událostí.

Evangelium se nemění, ale svět, ve kterém žijeme, se proměňuje. Tento svět nás nějak ovlivňuje, formuje nás nebo deformuje, zpochybňuje nebo posiluje naši důvěru v Krista. Bůh nás nespasí mimo tento svět, ale v tomto světě. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,16). Bůh přišel na tento svět, stal se člověkem, stal se částí lidské historie. Bůh chce být částí i naší historie. Arcibiskup Nossol vymyslel takové přísloví : extra mundum nulla salus, neboli mimo svět není spása. V dějinách se zjevil Bůh. Dějiny spásy jsou zapsané v Bibli. Co je to Bible? Není to nic jiného než dějiny národa (Starý zákon) a dějiny Ježíše Krista (Nový zákon) přečtené ve světle víry. Je to svědectví o živém Božím slově, o slově, které nejen něco oznamuje, ale také něco samo činí. To Slovo stvořilo svět, stvořilo lidstvo, osvobozovalo, nejednou napomínalo, uzdravovalo.... Když se Mojžíš ptá na jméno Boha svých otců, uslyší odpověď: „ Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův." (Ex 3, 15). Tajemné Boží jméno: Jahve, znamená „Jsem". Není to abstraktní, filozofické „esse", ale existenciální, konkrétní: „JSEM s tebou, pro tebe, budu s tebou, JSEM tvým společníkem v tvé historii." Ono JSEM nejsilněji zaznělo v historii Ježíše Krista. V něm se Bůh stal jedním z nás. Tato neuvěřitelná historie trvá dále v církvi. Církev je Kristovým tělem, pokračuje v jeho díle. Když přeskočím do našich časů : Bůh je Bohem Jana Pavla II., Bohem P. Franciszka Blachnického atd. Duch svatý působí v historii konkrétních lidí. I moje osobní historie je historií Boha. Stejně tak historie světa, historie mého národa, církve, farnosti, společenství... Křesťanství není náboženství knihy (jak se občas chybně říká), ale je náboženstvím UDÁLOSTI. Papež Benedikt XVI. píše: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření." (Deus charitas est, 1)

Schopnost číst historii vírou, poznávat historii jako prostor, kde se člověk setkává s Bohem, je velmi důležitá. Bůh k nám mluví skrze události. Larry dopoledne říkal, že se s P. Blachnickým dívali na zprávy. Přesně tak. Křesťan by měl číst noviny, dívat se na zprávy. Konstituce Gaudium et spes začíná těmito výmluvnými slovy: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu."

 

2) „Historické" zdůvodnění: prorocká role zakladatele hnutí

Nerad bych konkuroval P. Adamovi[2], ale chtěl bych, abyste si povšimli jedné charakteristické vlastnosti P. Franciszka. Mne osobně nejvíce překvapovala jeho vlastnost vidět dále a hlouběji než druzí. Je to nepochybně prorocká vlastnost. Mluvil nahlas o tom, co ho v církvi dráždilo, zneklidnilo, iritovalo, co mu dělalo radost... Samozřejme, že i kritizoval, ale vždy navrhoval jistou vizi, jak uzdravit situaci. Nazýval věci pravými jmény. Toho se nám dnes v církvi nedostává. Často se schováváme za „církevním newspeakem" a tváříme se, že všechno je v nejlepším pořádku. P. Blachnicki si často znepřátelil nejen komunisty, ale i členy církevní hierarchi. Netrpěl tzv. „oidipovským komplexem u kněží", tj. závislostí na hodnocení autority , jakýkoliv nesouhlas autority je těžce nesen. Neměl strach ani z reakce církevních nadřízených, ani z komunistů. Být věrný charismatu zakladatele neznamená podrobně analizovat každé slovíčko v jeho textech. Naše hnutí potřebuje přesně takovou dávku prorockého smyslu. P. Franciszek Blachnicki byl v polské církvi událostí. Být věrný zakladateli znamená být věrný jeho prorocké schopnosti: vidět, posoudit, konat. Mít odvahu z lásky ke Kristově církvi nazývat věci pravými jmény a hledat konstruktivní cesty k nápravě.

Tolik úvodem. Následující výpověď berte, prosím, jako určitý pokus rozpoznat znamení času v církvi v Polsku v roce 2008. Na jisté podrobnosti je jistě možné dívat se jinak. Nejsem profesionální sociolog. Tyto postřehy vyplývají z mého pozorování, z praxe novináře i kněze, který působí ve farnosti, vede rekolekce. Přijměte je jako pobídku k vlastnímu přemýšlení a k větší odpovědnosti za církev, kterou společně vytváříme. Zopakuji to ještě jednou, láska ke Kristu a k jeho církvi nás povzbuje k péči o ni, k angažovanosti, ke kritickému pohledu na církev a také k tomu, abychom si položili otázku: Co mohu udělat já, naše společenství, naše hnutí? Není možné rozvinout podrobněji každý bod, bude to tedy spíše nástin tématů k dalšímu promýšlení, promodlování a k dalším rozhodnutím.

 

 

II. Letecký pohled na situaci církve

(...)

Naděje nám přikazuje nezavírat oči před znepokojivými signály. Několik příkladů: mírný pokles počtu povolání, lavinovitý vzrůst počtu rozvodů, „vybíravý" vztah mladých k morálním pravdám, syndrom vyhoření u kněží (nepřítomní, nedostupní, pasivita v pastoraci), pomalé, ale systematické snižování počtu účastníků na liturgii, příliš se investuje do budov a málo do lidí, laici necítí odpovědnost za farnost (a my ji v nich neposilujeme), chybí systematické katecheze dospělých, která by je formovala, slabá katolická média, je nás málo slyšet, zakomplexovaní křesťané.

Když si to shrneme, zeptám se sebe i Vás: nezaspíme nějaký důležitý moment v historii církve? (...) Zamysleme se, jak dát do pohybu ten duchovní potenciál, který dříme v církvi. K tomu potřebujeme evangelizační založení, takže se neptejme „jak udržet v církvi ty, kteří v ní jsou", ale „jak získat pro Krista ty, kteří jsou dnes od něho daleko"? Potřebujeme čitelné, odvážné svědectví, ukazovat Krista jako pravdu, která vysvobozuje. Nebojme se vysoko nastavené laťky. Křesťanství není idea, ideologie, soubor názorů nebo etických zásad. Je UDÁLOSTÍ! Má se stát v nás, tady a teď. Nedůvěřujme sobě, ale Bohu, který mluví ke každému, každé z nás: „JSEM s tebou."

 

 

III. Některé problémy podrobně

Uvedu nyní několik neuralgických bodů, v kterých vidím znamení času a současně výzvu pro církev a tedy i pro Hnutí Světlo - Život.

 

1. Církev potřebuje vůdce. Mám na mysli laiky i duchovní. Jak důležitá je role vůdce, vidíme na příkladu Božích sluhů: Jana Pavla II., kardinála Stefana Wyszyńského nebo P. Franciszka Blachnického. Jedná se o charismatický přístup k funkci papeže, primase, faráře, vikáře, moderátora, animátora.

Dnes se často mluví o krizi autorit. Je pravda, že duch současné doby je proti všem autoritám. Demokracie říká, že všechna vláda pochází od lidu. V církvi to tak není. Náboženská autorita je seshora, ne z vůle lidu, ale rozhodnutím Boha, který je dárce úřadu i charismatu, který volá konkrétní lidi k poslání. Čím více svět neguje autoritu otcovského typu, tím větší je potřeba této autority. Protože člověk ze své přirozenosti potřebuje otce, matku, mistra. Ideálem vůdce pro nás je sám Ježíš. On v sobě spojuje dva rysy: mluví z něj autorita, jistota. „Amen, amen pravím vám", říká s mocí, protože je zakotven ve svém poslání, mezi ním a Otcem je vztah plný poslušnosti a lásky. Současně je Ježíš blízko lidí, buduje z nimi vztah. Spojení těchto dvou rysů se mi zdá velmi vážné: autorita učitele plus umění být s lidmi.

Lidé hledají v životě průvodce - autentické a věrné. Vzpomínám si na slova biskupa Dajaczka z jeho rekolekcích pro kněze: „Kněz se dnes musí postavit před své bratry a sestry se svou víru. Nemůže se schovávat za citáty druhých, nemůže se zaštiťovat kazatelnou a vírou církve. Musí se postavit před lidi se svou vírou!"

Úkolem našeho hnutí je formovat vůdce: lidi milující, kteří si uvědomují, jaké jsou cíle církve, odvážné, přesvědčené o svém poslání, autentické, angažované, kteří mají v sobě něco z duchovního otcovství nebo mateřství.

 

2. Hlad po společenství. Mluví se o krizi rodiny. Ještě horší je krize mezilidských vztahů. Zvyšuje se počet osamělých. Lidé hledají autentická setkání, dobrý rozhovor. Odmítají instituce, počítá se osobní zkušenost. Josh McDowell, americký evangelizátor, který se zaměřuje na rodinu, neustále opakuje tuto tezi: „Zásady bez vztahů vedou ke vzpouře." Nikomu nepředáme pravdu, nebudeme-li spojeni s jinými v lidské rovině. Každý se musí učit, jak být sám se sebou. Nebral bych na lehkou váhu jisté základní znalosti psychologie, které by měli mít všichni, kteří za někoho odpovídají. Lidé hledají lidské vztahy v církvi. Metoda práce v malé skupince je stále aktuální. Skoro bych řekl, dnes je ještě aktuálnější než dříve.

Kdybych měl jedním slovem shrnout, jaký je úkol našeho hnutí, řekl bych: přátelství. Nebudeme přátelé Boha, jestliže nebudeme přáteli člověka.

 

3. Hlad po duchovnu Lidé stále hledají adresu na Boha, neustále se ptají: „Mistře, kde bydlíš?" Lidé vytuší povrchnost, zbožné třesky - plesky. Chtějí dobrá kázání, konference, hledají hloubku, výživnou duchovní stravu. Nechtějí fast-food. Nejednou zoufale hledají duchovní vedení. Potřebují ukotvení, svědectví, autenticitu. Chtějí vidět křesťanství „na živo". Pozoruji určitý hlad po hluboké modlitbě, po spiritualitě, která se vrací k osvědčeným klasikům.

Je důležité, aby hnutí usilovalo o hloubku. Musíme se vyhnout povrchní, naivní, laciné zbožnosti. Zvláště mladým lidem musíme vysvětlovat, že duchovní život je boj. Je to cesta, často dlouhá a nesnadná. Nemůžeme dožadovat se okamžitých výsledků. Jen vytrvalá věrnost dává ovoce. Často až po letech.

 

4. Potřebujeme novou apologetiku, aneb zdůvodnit věrohodnost křesťanství. Musíme umět vysvětlit světu, o co usilujeme. Argumenty typu „tak učí církev" nestačí. Průměrní věřící mají základní nedostatky v oblasti teologie i historie. Je to otázka hledání vhodného jazyka, kterým se mluví o pravdách víry.

Potřebujeme teologii, která je ve službách víry, pro církev. Jestli si někteří teologové myslí, že pastorace rovná se zábava, tak takové teology nepotřebujeme. Teologie by měla dodávat munici na frontu - pro katechety, kněze v duchovní správě, animátory. Potřebujeme lidi, kteří dokáží psát o Bohu dobrým, atraktivním jazykem, tak jak to činí dobří novináři. Přístupně, zajímavě, krásně. Mluvíme o Bohu přístupně a zajímavě? Je snad Bůh nudný? Rozhodně ne, ale ti, kteří o něm mluví, často jsou. Braňme se před církevním newspeakem, stejně jako před oázovým slangem. Potřebujeme lidi, kteří nejen že sami věří a vydávají svědectví, ale jsou schopni svou víru zdůvodnit. Jan Pavel II. v encyklice Fides et ratio nám připomíná, že potřebujeme, aby víra a rozum doplňovaly. Zážitkové metody, na které v našem hnutí klademe důraz, nemusí nutně znamenat rezignaci na práci rozumu. Náboženské zážitky musí být prostřednictvím rozumu upevněny, objektivizovány, stráveny. Tehdy skutečně vedou k určitému postoji a nebudou to jen milé vzpomínky na prázdniny.

Dnes se potýkáme s krizí pravdy. Ve své vulgárnější podobě proniká do našeho myšlení skrze televizi a internet postmodernismus. Tato filozofie nám namluvila, že neexistuje žádná objektivní pravda, existují jen přesvědčení jednotlivých lidí. Dogma jménem tolerance hlásá, že všechny názory jsou rovnoprávné a proto nemůžeme nic hodnotit a oceňovat. Tak je naformátované naše myšlení. Týká se to zejména mladých. Tím spíš je aktuální výzva hlásit víru nejen jako „svou víru", ale jako univerzální pravdu. Musíme mít odvahu říkat: „toto je pravda". Není ani moje ani tvoje pravda, je to objektivní pravda. K tomuto problému obrací svou pozornost papež Benedikt XVI. Výborně všechno diagnostikuje a pojmenovává, navrhuje křesťanskou odpověď, kterou výborně odůvodňuje. Ve své poslední encyklice píše: „Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Jako křesťané bychom se neměli nikdy ptát jenom na to, jak mohu být spasen? Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje. Potom budu moci udělat maximum také pro svou osobní spásu."

 

5. Potřebujeme přítomnost církve v médiích. Skutečný boj o duše dnes probíhá v médiích. Dvě nejsilnější média dneška jsou televize a internet. Média dnes plní roli kvazi-náboženství: vysvětlují lidem svět, nabízejí symboly, mají vliv na způsob lidského myšlení a chování. Stávají se rozhodčími pravdy. „Pravdivé" a důležité je to, co lidé viděli v televizi. (Například: teprve film Katyň, který byl nominován na Oscara, způsobil, že svět uslyšel o tragédii, která se stala před mnoha lety. ) Tak to funguje a není důvod urážet se na svět. Spíše bychom se měli zamyslet, jak do mediálního prostoru uvést víru a evangelium.

Když vzniklo rádio, Vatikán okamžitě založil vatikánské radio, které nezaostávalo ani technicky, ani obsahově za jinými rozhlasovými stanicemi. Když vznikla televize, církev zůstala pozadu... a tak je tomu dodnes. Pořádná vatikánská televize neexistuje. V Polsku se sice katolická média nějak rozvíjí, ale přesto neustále prohrávají s těmi světskými.

Co můžeme dělat? Nejde o žádné vytváření náboženských show. Avšak musíme hledat nové, atraktivní způsoby jak ukazovat dobro a předávat víru. Musíme se naučit překládat evangelium do obrazů, protože dnešní kultura je kulturou obrazu (činil to Jan Pavel II.). Výzvou pro církev, a tedy i pro Hnutí světlo - život, je odvážnější vstup do mediálního světa. V církevním prostředí se často setkáme s postoji typu: „nechceme žádnou publicitu" nebo „novináře sem nepustíme, protože oni všechno zmanipulují". Jestli děláme něco dobrého, musíme s tím jít do světa. Nejde o publicitu, ale o svědectví, o propagaci dobra. Musíme mít více víry v pravdu, která se hájí sama. Nemáme co ukrývat. Médií bychom se bát neměli. Jestli se na něco ptají, o něco se zajímají, Bohu díky. Církev, a tedy i Oáza, by měly být více přítomny v médiích.

 

6. Potřebujeme propojit práci s mládeží s prací s dospělými. Již vzpomínaný Josh McDowell upozorňuje, že větší část z procesu předávání víry se odehrává doma. Proto pastorace mládeže musí být souběžná s prací s dospělými. Katecheze pro dospělé jsou nutnost. Sluha boží P. Blachnicki upozorňoval na přílišné zdůrazňování formace pro děti a mládež. Bez souběžné formace dospělých to nemá smysl. Psal: „Jestliže nějaké církevní hnutí pracuje s mládeží pod heslem„Pouze pro mládež", výsledky budou vždy slabé a nulové. Mládež si uvědomuje, že dokud jsem mladý, je to pro mne, ale vždyť každý se stává dospělým a vyrůstá z toho. Oázová činnost s mládeží nemá smysl, jestli rovnoběžně k tomu neprobíhá práce s rodiči, s dospělými. Když mládež vidí, že stejný ideál, stejný program, stejný život podle evangelia, podle Božího slova je rovněž pro dospělé, tehdy z něho nevyroste (...). Ideální formace je stejná pro děti, mládež i pro dospělé. "

 

 

 

Závěr

Tři slova, která podle mne shrnují vyzvání dnešní doby: věrnost, odvaha, kreativita.

Věrnost - to je naše skutečná originalita. Nemusíme si vymýšlet smysl života. Je nám dán. Nesnažme se vylepšovat pravdu, protože je větší než my. Ta Pravda je, konec konců, osobou. Tou osobou je Kristus. Nejsme věrní něčemu, ale někomu.

Odvaha - nemůžeme se bát. Zakomplexované křesťanství nikoho nepřesvědčí. O. Timothy Radcliffe, OP píše: „V církvi je příliš mnoho strachu - strach před moderní dobou, před příliš složitou lidskou zkušeností, před tím, že bychom řekli před druhými v co ve skutečnosti věříme, před chybami, před odsouzením. Tento strach může zhasit naši radost, která by měla lidi zaujmout a přesvědčit je, aby se dovídali o tajemství našeho života." Nebojte se!

 

Referát P. Tomásze Jaklewicze z XXXIII. Kongregace odpovědných[1]

přelklad: Ludmila Lambeinová

 


[1] Dostupné z URL: http://www.oaza.pl/dokument.php?id=1728

[2] P. Adam Wodarczyk, nyní generální moderátor Hnutí Světlo-Život, autor rozsáhlé monografie o P. Franciszku Blachnickém. (pozn. překl.)