Před více než 30 lety měla polská komunistická strana problém. Jmenoval se Karel Wojtyla. Strana sice byla hrdá na svého krajana, ale bála se papeže, který chtěl navštívit svou vlast. Odmítnout však dost dobře nešlo, a tak se v červnu 1979 Jan Pavel II. vydal na pouť do Polska. Po celé cestě ho vítaly miliónové davy čekající na každé jeho slovo.

 

A nečekaly nadarmo. Během vigilie seslání Ducha svatého se papež modlil: „Ať sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země! Této země!“ Nebyla to pouhá slova, byl to spíš popis toho, co se právě dělo. Lidé zakoušeli dar velkého vanutí Ducha, které změnilo Polsko, Evropu a vlastně i celý svět.

  

Odpovědí na modlitbu Jana Pavla II. na Vítězném náměstí bylo vyhlášení plánu Velké evangelizace naší vlasti „Ad Christum Redeptorem" (ACR). Každého člověka máme vést ke Kristu, vykupiteli člověka a světa. Otec František nazval ten plán Velkou evangelizací, protože byl maximalistou a vždy chtěl získávat pro Krista všechny. Řekl tehdy skoro pěti stům shromážděným delegátům hnutí, že máme evangelizovat každého člověka, který žije na území Polska.

 

„Ad Christum Redemptorem" byl rovněž odpovědí hnutí na apel kardinála Wyszynského z ledna roku 1979, aby se církev v Polsku různými apoštolskými i modlitebními díly připravila na jubileum 600 let přítomnosti obrazu Matky Boží na Jasné Hoře. Plán reagoval především na slova žádající, abychom se ujímali děl vysvobození v oblasti různých hrozeb alkoholismu, které byly (a nadále jsou) přítomné v naší vlasti. První odpovědí byla Kruciáta osvobození člověka, vyhlášená v červnu roku 1979, a potom právě plán ACR, který se podle odvážné vize zakladatele měl zrealizovat během tří let ve třech následujících etapách:

  1. Modlitba - Ať sestoupí tvůj Duch a obnoví tvář země, této země;
  2. Evangelizace - hlásání evangelizačního kerygmatu během evangelizačních rekolekcí - Otevřete dveře Kristu;
  3. Hlásání evangelia vysvobození, svědčení o uzdravující, vysvobozující Boží moci, skrze dílo Kruciáty osvobození člověka

Byl to velmi smělý plán. Zapsal se do života mnoha z nás, především těch, kteří začínali svoji formaci na přelomu 70. a 80. let. Sám se počítám mezi ty, kteří v rámci evangelizací organizovaných hnutím přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele - prožil jsem to 24. března roku 1983 ve 20:45 v jednom kostele v rodných Tarnovských horách. Neuvědomoval jsem si tehdy, jak velké dobrodružství víry začínám, když jdu svým životem s Ježíšem.

 

Třicet let po té události vnímám tento úkol jako stále aktuální. Situace osob přítomných dnes v sálu, nejenom z Polska, ale také z jiných zemí Evropy, je jiná. Hnutí je přítomné ve více než dvaceti zemích světa. V minulém roce byli v Krościenku poprvé hosty Číňané. Dnes ten plán musíme rozeznávat jako úkol pro celý svět.

 

Objevují se otázky, zda nejsme příliš slabí? Často zakoušíme slabosti, potýkání se s lidskou nevěrností, ale jsme dědici otce Františka. Když hledíme na dobu, ve které žijeme - otevřené hranice, možnost dostat se prakticky kamkoli, také skrze virtuální svět - musíme si uvědomit, že naším úkolem je chopit se této mise. Jsme dědici proroka, který byl odvážný vírou. Proto v této chvíli vyhlašujeme v hnutí plán „Ad Christum Redemptorem II", který rozšiřuje perspektivu naší mise na celý svět, důveřujíce tváří v tvář našim nedokonalostem, že jedině sám Pán nás povede.

 

Otec František byl velmi konkrétní. Vztahoval první plán k jasnohorskému jubileu; věděl, že se musíme do úkolů pouštět v souladu s lidským měřením času. Zdá se mi, že pro nás je takovou perspektivou rok 2033, kdy budeme symbolicky slavit výročí vykoupení. Musíme se soustředit na budování třech následujících fází evangelizace, z kterých každou můžeme předvídat zhruba na sedm let. Umožní nám to chopit se činností, které dynamizují evangelizační aktivitu hnutí. To neznamená, že když se budeme pouštět do etapy modlitební, zaposlouchávání se do hlasu Pána a vzývání jeho síly, že zanecháme hlásání, evangelizace, šíření Kruciáty osvobození člověka.

 

Především se pak nebojme širšího pohledu. První plán ACR byl vyhlášen v době, kdy hnutí mělo 10-11 let od okamžiku vzniku. Dnes jsme dále. Můžeme být zmožení, prožívat krize ve společenstvích nebo jednotlivých diecézích, ale současně jsme posíleni díky cestě, kterou jsme urazili. Přicházející léta, to je doba budování síly diakonií, které mají misi v církvi. Především diakonií diecézních, a potom rejónových nebo farních, aby byli stále početnější a silnější, abychom neplýtvali lidským potenciálem, který prochází skrze společenství našeho hnutí. Je třeba ukázat členům hnutí perspektivu diakonií.

 

Diakonie musí být silné, aby se mohli v rámci široce pojaté evangelizace ujmout etapy prvního hlásání Ježíše jako Pána a Spasitele. Zároveň realizace tohoto díla má být jejich společným úkolem: všech diakonií, které se zvláštním způsobem vztahují k hlásání života s Ježíšem.

 

 

Ať sestoupí Tvůj Duch

 

Na závěr slova otce Františka:

Veškerá evangelizace se musí začínat od modlitby. Ten, kdo evangelizuje, si uvědomuje, že koná dílo, které přerůstá jeho možnosti. Je to totiž dílo, které ze své přirozenosti přerůstá možnosti člověka. Je to dílo Boží, vykonávané Bohem jménem Božích osob.

 

Člověk je skutečně vyzván k účasti v tomto díle, musí si ale napřed uvědomit svoji slabost a neschopnost, nemohoucnost svých možností, a opřít celou naději o moc konajícího Boha. Proto modlitba musí mít prioritu ve vědomí lidí zaangažovaných v dílo evangelizace. Modlitbou je třeba se připravit, a potom, během evangelizační akce, je třeba stále pamatovat na to, že v posledku všechno záleží na modlitbě a na tom, v jakém stupni bude upřednostněna moc Boží.

 

Evangelizaci začínáme od modlitebních akcí. Samozřejmě, že první věcí je víra v nutnost a sílu modlitby. S ní se váže určitá vychovatelská činnost, jde tu totiž o přebudování našeho vědomí, způsobu hledění a myšlení a o myšlení shodné s evangeliem i z něho vyplývajícími důsledky. Jan Pavel II. připomínal, že každý člověk bez výjimky je Kristem vykoupený, a každý je pozvaný ke spáse, a dokud žije, může se ho dotknout milost obrácení. Máme se modlit o konkrétní obrácení toho kterého člověka, té které skupiny lidí, určitého prostředí. Modlitba nemá žádné hranice, žádné bariéry, všude se s ní můžeme dostat.

 

Koho můžeme zahrnout do naší modlitby? Přece Matka Boží, když se zjevila ve Fatimě, žádala modlitby o obrácení Sovětského svazu a komunistů. Ve světě existuje kruciáta modliteb o obrácení Ruska.

 

Modlitba je jediná cesta k zachraňování světa, k zachování pokoje. A my se tak bojíme se modlit konkrétně. Možná se to někomu nebude líbit, tak to trochu zaobalíme, problém odíváme v pěkná slova, modlíme se všeobecně. Nicméně to formuje naše vědomí, a potom i naši modlitbu. Obraťme pozornost především na to, že Písmo nás učí, že konkrétní modlitba je Bohu milá, je vyslyšena. Mějme odvahu se právě tak modlit. Když se tak začneme modlit, tak budeme mít odvahu evangelizovat všechny lidi, za které jsme se tak velmi konkrétně a s velkou vírou modlili. Proto modlitba má mnoho společného se sociologií a sociografií, která nám ukazuje, o co se máme modlit. Pro modlícího se člověka se učebnicí modlitby může stát statistická ročenka. V jedné ruce může mít Písmo svaté a v druhé ruce statistickou ročenku. Tehdy jeho modlitba bude modlitbou o obnovení tváře země, modlitbou velmi konkrétní. Tak se může dotýkat jednotlivých oblastí, jednotlivých osob, ke kterým je namířena Boží milost.“

 

Je třeba se modlit konkrétně: za svoje společenství, farnost, diecézi, za svoji zemi. Za souseda, možná za někoho z vlastní rodiny, vytrvale obětovat Bohu prosbu, aby Bůh změnil jeho srdce. Od toho se začíná plán „Ad Christum Redemptorem". Tedy, bratři a sestry, modlete se, aby Pán proměňoval nás, proměňoval tvář této země.

 

Ať sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země! Této země!